lidi se nemění, kouř mi proudí hlavou a z nekonečný dálky slyším volání:

pojď, plivni jim do tváře...vlastně sám sobě, to by bylo fajn

vážně se vzpamatovat

vážně se nebát

vážně nebejt zajatcem téhle krásné svobodné doby, nebezpečí prosté, vzrušení prosté

když všechno děláš posté

a hlavním problémem je - penízek

a dalším problémem jsou ňoumové

a největším seš ty SÁM

jak tomu všemu věříš

aspoň doufáš, že tomu věříš

jak trpíš

zavřenej

a strach ti nedovolí opustit ani svý tělo

Marná snaha - vyhovět všem svým já. Být vším, a zároveň ničím - to je dokonalost. A láska, ta arogantní mrcha, jak dělá že jiný pocity jsou míň důležitý, jak je přehlíží a tvrdí: "Se mnou se už nikdy špatně mít nebudeš, jsem pro tebe ta pravá, zahoď vztek a chtíč a touhu a zvědavost - k čemu to všechno?" Žere tvoje srdce, tvou duši. Jako parazit. A ty jen ležíš, koukáš do stropu, prázdnej úsměv na rtech....a myslíš si jak jsi hrozně vyhrál.

for a while, I thought I saw a girl

here, what would a girl be doing here

she'd have to be strange...or mad

for a while, there was nothing but love in the air,

everything was ok

she looked at me, eyes like two stars

happiness, freedom...

and there she is

not a dream anymore

real deal, with all her mistakes and flaws

with all the girly bullshit

....but those eyes,...that stare...

Tvoje všechno kulhá do tisíciny mího života. Někomu to stačí, jak ho zaleje výchova a zvyky až po okraj...každej den stejnej, každej den překrásnej...každej den stejnej, tak strašně, příšerně stejnej jako ten předchozí. Někdo ale potřebuje existovat. Někdo musí žít. Žít ve snech, a představách, někdo vidí jiný věci než ostatní lidi. Někdo musí chodit po lesích a loukách a skálách a dívat se. Dívat se!, ne koukat aby si nenabyl nos, koukat se aby viděl to všechno kolem, nejen to před sebou. Někomu totiž nestačí jídlo a odpočinek a oh-óóó-ach a uznání rodičů a smích lidí kolem. Někdo musí žít! Probouzet se každý ráno jako někdo jinej a jako někdo jinej chodit spát. Proflákat dny. Utopit dny. Strávit dny v mlze.

Někomu nestačí všechno, vždycky bude chtít víc, vždycky to bude vědět a nikdy se s tím nesmíří. Někdo se kdykoliv bude nudit, jenže mu to vždycky bude jedno.

díky

už nic neni

jen lízání kundy

doteky něhy

díky

za tohle štěstí

věčná laskavost

růžová věčnost

díky

nenávist umřela

s ní i velká

část mýho těla

Byl to destruktivní sen. Moje nová spolubydlící kouřila (cigára) a byla nádherná. Taky k nám chodili sousedi na záchod, protože oni žádnej neměli. To bylo divný. Hnusný vokna a všechno, pochmurno...nádhera! Všechno nový a zajímavý. Další hřebík do rakve ve který už nudě začínalo bejt těsno. Šli jsme na koncert, hráli Hangover painters. Ano - tak konkrétní kapela v tak nekonkrétním snu. Moje spolubydlící byla nadšená a některejm lidem se to nelíbilo. Vím že se stává že se vám něco nelíbí, ale tyhle lidi mě nějak nasrali, protože zrovna do nich bych to neřek.

Víc nevim.

Spí. Otevřený pusy, hlavy různě pokroucený. Bude je bolet za krky i na zádech, až se probudí, nebudou vědět kde jsou, jak se tam dostali a proč vlastně. Proč? Protože nudu jde uhasit jen větší nudou - z láhve, z jointu, z jehly... a následným spánkem. Nikoho neznáte. Můžete znát jméno, jak se chová k ostatním, jak se chová k vám. Můžete vědět kolik mu je a kde se narodil, že jezdí na koni a líbí se mu jazz. Můžete znát jeho příběh od narození do smrti, bejt jeho nejbližší přítel - neznáte ani tisícinu toho co v něm je, stejně nevíte kdo to je, jen kdo se snaží (možná dost úspěšně) být. Nevíte to ani o sobě od chvíle kdy na vás maminka poprvé udělá "Ten je klásnej."

Jak smutný je to fakt. Co se může jevit vám jako hrozný, může bejt vynikající. Samozřejmě i naopak, to je možná ještě horší. Ve skutečnosti ale snad neni hrozný ani vynikající nic samo o sobě, ale to jako to vnímáte. Jak uměle vnímáte věci, tak jak vás to naučili rodiče, televize, pan doktor, paní učitelka a vaši kamarádi. Falešně, upjatě. Jako chodící databanka - tohle je v kolonce správě, a tohle špatně. A tohle mě pobavilo nejvíc, sice v opilosti kamaráde, ale takovou hovadinu jsem dlouho neslyšel, posuďte sami: "Správnej boyfriend". Co je s ním? Nosí kytky a na koulích se škrábe jen když je sám??

alkohol už nezabírá

rychle jdi sehnat trávu

kdo koho vlastně polil pivem?

a kdo byl vlastně v právu?

nástroje vám hrajou čistý tóny

nám hraje srdce kiksy

jenže když hoďka je dlouhá tejden

.

.

.

vždyť ste skoro mrtvý

Všechno vždycky bylo o kontrastu...což polopaticky řečeno neznamená že vám musí nejdřív bejt špatně aby vám pak bylo dobře, ale že si musíte umět představit jak to bude za pár, co všechno bude lepšího co teď tak bejt nemůže, musíte to pořád hnát někam dál. A když si nic takovýho představit nedokážete, když vidíte že tohle je vrchol, nebo když se vám to dokonce nikam dál hnát nechce - potom tedy, ahoj.

Už se mi derou i do snů. Touhy všeho nechat a bejt volnej, uplně. Před chvilků jsem se z toho snu vzbudil - do dalšího snu ve kterým se mi smála že jsem usnul v sedě, přitom jsem ležel. Zvláštní pocit: otevřený oči a věci přede mnou na ležato, ale ve skutečnosti správně, nebo snad naopak, prostě zvláštní stav. A pokusy o intimnosti, a vzbuzení uplný, vzbuzení člověka kterej už zas nebude stejnej jako když omylem usnul. Kterej zažil jaký je to bejt zároveň v horizontální i vertikální poloze.

Někdo ze mě omylem vychoval materialistu, jsem zvědavej jestli a nebo jak dlouho to vydrží. Jsem zvědavej jestli si nebudu za pár roků třeba pěkně rvát vlasy (tosem si říkal v šestnácti - zatím nic, možná trošičku), protože už teď mam pocit že jsem tak nějak svůj vlastní největší nepřítel a překážka. Ale myslim že snad neni ani tak důležitý vědět co chcete, jako vědět co nechcete. A občas se s tim i snažit něco dělat.

zabiju tě

ty svině

(začíná kolotoč)

blábolíš

všechno víš

chci se líbat

chci se mít hezky

ty mě trápíš

nerozumim ti

najdi si práci

už ti jdu naproti rychle mě vítej

ale jen povrchně

Celá lidská civilizace - je marnivost.

sem náročnej jak kráva

i když obloha padá

a v polibcích od tebe

netopím se

jak únavně čumíš

a vzduch barvy gumy

se ke stropu zvedá

jsem sám mezi lidma

proč nejdeš mi vstříct

vždyť víš že já nejdu

musím pít skrz mříž

musím hledat než pojdu

pomalu mě ukusuješ

chutnám jako paštika

moc hezky si pobrukuješ

tvůj zub do mě proniká

směješ se mý žhavý krvi

jak mi stéká po stehnech

copak nejsou i míň blbý?

doprdele, už mě nech!

měl bych složit svojí zbroj

když ty se nikdy nenaštveš

už jen elektrickej zdroj

ve vaně seš

...

nejseš

...

jsem na dně prázdnoty

osoba prokletá

jsem hvězda večírků

růžová kometa

jsem šípem v srdci

jsem chirurg

jsem obklopen nocí

jsem suk

večer tě vzkřísím

a ráno zabiju

létám do výšin

piju

jsem štěstí

jsem magor

tvá nemoc

tvůj doktor

jsem hlava v oblacích

jsem mozek v černý tmě

jsem zrada, smysl, nebezpečí

(smiř se s tím)

jdi ode mě

*dopadlo to úplně jinak než mělo

Zvláštní to pocit z člověka cizího jal se mne po konverzaci nedlouhé, leč naučen již jsem na prvý dojem důraz přílišný neklást. Lidé zprvu rozporuplní, dokáží vás eventuelně překvapit, či zklamat. A neboť život pln krásy jest i bez nich, i sám, zklamaní toto bývá zpravidla nevelké, oproti překvapení příjemnému, kteréžto jako takové bývá obrovské, hlavně snad pro neustálé vyhledávání věcí nových, neznámých, což vyváženo jest vystřízlivěním po zevšednění těchto nových objevů. Třeba jest, nové věci neustále vyhledávat, či si je samotný vymýšlet. Třeba jest šílet, smát se i plakat. Třeba jest nezůstat stát, třeba jest pořád se rozhlížet. Proč jinak bychom tu byli...

měl jsem proč vstávat

a měl jsem proč žít

svou zkázu teď držím v náručí

přes její krásu

a alogičnost

možná jsem se něco přiučil

vzdal jsem se pití

a vzdal jsem se snů

jakoby to snad šlo jinak

když její nádherná hříva

mě přikryje

jako peřina

stal jsem se obětí

jak všichni kolem

už teď si rvu vlasy

už teď jsem zlomen

"Proč?", zeptala se.

"Proč ne.", on odvětil.

"Musíš mít nějakej důvod."

"Vyplynulo to, důvod proč není důležitej, důležitá je absence důvodu proč ne. Proč ne taky není otázkou, ale odpovědí na otázku tvoji. Až najdu důvod proč ne, buď ten důvod nějak vyvrátím, nebo to prostě skončí."

"Dám ti důvod:" políbila ho na spodní ret...

Jsem pro trest smrti! Potrestal bych všechny pitomý blogaře, všechny ty co opisujou z internetu, o Aničce a o romech co někoho zmlátili, všechny ty co znova a znova a znova píšou o tom co si přečetli jinde, co nepíšou za sebe, co ze sebe dělají kopírovací stroje, kostlivce, všechny lidi co zasíraj internet neskutečným bordelem, co zasypávaj pár těch zajímavech textů svým "miluju tuhle novou emopop kapelu a hlavně frontmana co vypadá trošku jako holka, ale zato neumí moc na kytaru". Potrestal bych všechny lidi který si na blog dávají obrázky co vygooglili, všechny co dávají na blog věcný recept na špagety se sýrem, všechny, jejichž blog má v názvu "blOgíííí5eq", všechny, jejichž blog nejde číst protože písmo je růžový zatímco pozadí taky, jen s obrázkem medvídka se srdíčkem na hrudi. I WaAaS Co pIiIsHeTe tAkHlE ByX ZaBiL, wAaAs dOkOnCe oBzWlAaAsHt wOe. Zabil bych každýho kdo se chová jako idiot jen proto, že lidi co to po něm čtou nevědí kdo on je.

Zabil bych vás za to že nepřemejšlíte, že se chováte hloupě ikdyž třeba nejste, zato že se tak neuvěřitelně ztrapňujete, zato že nevíte od čeho tu vlastně blogy jsou. Zabil bych vás zato že se za svůj blog stydíte a zabil bych vás za to že svůj blog všem strkáte pod nos.